Reklama
 
Blog | Jana Dlouhá

Jedinec versus systém, aneb kde platí heslo „nebát se a nekrást“

Proč jsou tak dojemné příběhy, kdy jedinec porazí systém vírou v původní, ideální cíle a principy? Protože jsou to právě ony, kvůli kterým se má cenu snažit. Na medailích Ester Ledecké je zajímavé nejen to, že jsou, ale hlavně, jak jsou. Jakoby byly přímým důsledkem radosti z pohybu, spolupráce v rámci rodiny, bezpodmínečné vzájemné lásky, vděčnosti a podpory. Bylo jich dosaženo hlavně pečlivou ochranou před systémem – který chce vždycky „něco za něco“, nárokuje si duši sportovce. Vypadá to, že jen v rodinném, ne-systémovým prostředí se dá dosáhnout výhradně pozitivní motivace, rozvíjet důvěru v sebe i lidi okolo, podporovat víru ve smysl snažení – protože úspěch pak je individuální (týmovou) záležitostí, nejde na vrub systému. Když jsou navíc „odfiltrovány“ provozní starosti, což umožňuje soustředit se na podstatu snažení a jeho hlavní cíle, může se vše odehrávat v rovině čistě mezilidské. Do těchto pravidel hry patří i ochrana před mediálním molochem, který je se systémem úspěchu nedílně provázaný. Za tohle všechno vděčí Ester především své rodině, která se nebála si vzít její výchovu plně za svou zodpovědnost, a systematicky (nikoli systémově) ji podporovat v tom, co ona sama (v daném věku) miluje a co ji naplňuje.

Jenomže… lidská společnosti si pěstuje systémy proto, aby k dosahování podobných cílů napomáhaly. Za tímto účelem vznikly, je tu ale malý problém – kromě toho, že mají být prostředkem, prosazují i své vlastní systémové cíle. Někdy se do nich cíle původní, individuální vejdou, jindy ne. Systémové cíle mají na starosti příslušné instituce a hlavně lidé. Jejich zájem na dosažení toho, co má být nejdůležitější, je víceméně zprostředkovaný, a tak v rámci systému svou energii (která je potřebná k účinnému „tahu na branku“) rozmělňují. Lidé vždy k původnímu idealismu přimíchají hrstku nebo vědro pragmatismu – a kde časem převáží zájem o provozní záležitosti, je těžké dosáhnout soustředění na „vyšší cíle“, které je nezbytnou podmínkou úspěchu. Ideální povaha a směřování daného úsilí začne unikat. Často pak také přestává platit heslo: „Nebát se a nekrást“ – proč by mělo, ve vztahu k pouhému provozu? Odvaha je přece spojena s vírou (v ideál); poctivost je podmínkou, jak jej dosáhnout, aniž by přišel o svou ideální podstatu.

Sport je učebnicovým příkladem této (téměř Platónské) metafory. Jeho původní (olympijskou) ideou je čestné zápolení, kde vyhraje ten schopnější. Cílem je tedy čestně zápolit, ukázat své kvality, kterých bylo dosaženo hlavně poctivým tréninkem. Soutěž je součástí lidské povahy, a když se nezápasí ve sportu, soupeří se jinak, méně čestně nebo nebezpečněji. To je základem myšlenky otevřeného poměřování sil a schopností, vytvoření příležitostí k němu. Cílem (později vzniklého) sportovního systému je ale vyhrát, přinést vítězství. Individuální zájmy se tomu podřizují (tak se jedinci teprve otevírají možnosti jeho „růstu“). Dosažení těchto systémových cílů stojí hodně peněz, a když ani to nepomáhá, tak nastupují nečestné praktiky. Jestli se dnes už našly způsoby, jak zamezit dopingovým aférám, určitě se v budoucnu přijde na něco dalšího, co je sice „nečestné a nesportovní“, ale účinné. Systém prostě musí prokazovat svou úspěšnost, stejně jako jedinec, nebo dokonce více. Takže při stoupajících nárocích by se jeho nepoctivost mohla stále zhoršovat – kdyby… Čas od času přichází pohádková princezna či princ, kteří nás ze zlého zakletí vysvobodí – ukážou nám, že víra v dobro, poctivost a vlastní schopnosti vedou ke stejnému cíli také. Bez oklik a s větším potěšením.

To je zkušenost letošní české účasti na letošních olympijských hrách. Jaké je poučení? O tom, co by si z ní měl odnést náš sportovní systém, psát nebudu. V osobní rovině ale platí: ne všichni asi máme na to, abychom dotáhli naše děti až k nejvyšším metám „vně systémů“, které to původně měly na starosti, avšak často systémově selhávají. Ať již jde o systém sportovní, školní, výchovný nebo jiný. Pokud ale některý z nich dětem důvěřuje tak málo, že je neumí motivovat pozitivně (místo toho je postaven na „eliminaci chyb“, kterých se „nutně“ dopouštějí), je třeba se s ním rychle rozejít. Sebrat své děti, najít pro ně něco lepšího, nebo se jim věnovat, třeba amatérsky, sami. Jestli je tak naučíme „jen“ tomu, že je nutné si vzájemné důvěřovat, že na tom teprve může být postavena jejich sebe-důvěra, což bude mít za důsledek, že se „nebudou bát“, stojí to za to. Statečnost přece provází úsilí o něco smysluplného (co člověku dává odvahu) – a pokud se přitom svému ideálu nezpronevěřil (to znamená, že „nekrade“), tak jej dříve nebo později dosáhne. I bez podpory systému, smyslem jehož existence je často strach, že by o ni mohl přijít – a tak z nás dělá svoje rukojmí.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama