Reklama
 
Blog | Jana Dlouhá

Nevražděte naše děti

Před čtvrt stoletím se věci začaly měnit, když na Národní třídě byli zbiti studenti. Naše děti. To byl ten okamžik, kdy bylo všem jasné, že takhle už to dál nejde. Vychovali jsme je, jak jsme nejlíp uměli – aby dokázaly rozpoznat, co je špína, a vzali si za úkol ji uklidit. Pro sebe, ale vlastně za nás – my jsme v ní dosud žili a většinou jsme se s tím nějak popasovali. Chtěli jsme jim předat svět, který tak trochu smrděl. Za to naše teploučko ony už cenu svého svědomí platit nechtěly.

Po čtvrtstoletí se oteplilo ještě víc. Většina z nás chodí hodně nalehko, nějaký mráz zvenku už za vysoké zdi našich rezidencí hned tak nepronikne. Sem tam někdo na ulici umrzne, jeho chyba. Peníze jsou to, co se počítá, a ty mají vlastní logiku. Jsou vlastně hybatelem dění, utvářejí tržní prostředí. Člověk musí poznat jeho nevyhnutelné zákony, naučit se je využít. Stačí, když se jim odevzdá. Neomylně jej provedou životem. Zajistí úspěch. Najdou dobré kamarády, ne nějaké lúzry. Vyřeší morální dilemata. Je tu ještě něco jako morálka? Některé metody valuace ji snad ještě někde odhalí – určité její aspekty zvyšují cenu akcií, například. Musí jí být právě tolik, aby lidé důvěřovali svým podnikatelům. Kteří to s nimi myslí velmi dobře, za život strávený ubíjející prací nabízejí kvalitní náhradu. Nepřeberně předmětů, které člověka zdobí, zvyšují jeho společenský status, nebo šetří čas, který by měl, kdy na ně nevydělával.

Důvěra v přínosy tohoto systému je věc nesamozřejmá. Proč by mu jinak pomáhaly systémy další? Podporovat „přirozenost“ tržních zákonů, jejich pragmatické naladění, si pravidelně bere za úkol stát. Vlastnické pudy považuje za původní, emocionálně založenou energii, kterou je pak třeba jen přetavit do ekonomického úspěchu. Rozpoutat tyto vášně, to se pokládá za ekonomický restart. Soukromý zájem občanů je pak projevem jejich participace na systému. Angažovanost (v tomto smyslu) je cílem, a tak je výchova ke konkurenceschopnosti jedním z hlavních úkolů našeho školství. Provázanost politiky s podnikáním je pak základem demokracie. Volíme přece mezi penězi jednoho nebo druhého magnáta, za které si pořizují kampaň jejich „vybraní kandidáti“ (často nastrčené loutky), nebo oni sami, když se rozhodnou pro řešení úsporné. Stát je firma, protože jako ona se řídí svými instinkty a morálku používá jen v případech, kdy se to vyplatí. A my všichni bychom tu měli pomáhat, protože být bohatý, to je přece věc tak nějak společná, i když samozřejmě její plody lze konzumovat jen soukromě. Podle vlastních předpokladů a (tedy nedělitelných) podmínek.

Cítí tu někdo smrad? Ano, některé naše děti v takovém systému žít nechtějí. Slovenský novinář Ján Kuciak ukázal, že kombinace silné touhy po velkém bohatství a tolerance k nepoctivosti přináší velká morální selhání, a měl odvahu pojmenovat jejich podstatu i aktéry. Ponechme stranou fakt, že na co nestačila policie, Interpol, …, dokázal mladý a vlastně začínající žurnalista. Který se tím zabýval – proč vlastně? Asi jej tak úplně nedojal příběh ostrých hochů z daleké Kalabrie, které matka poslala do světa na zkušenou, aby se jí vrátili zpět s královstvím a princeznou k tomu. Zajímavé na něm bylo, že o princeznu a vlastně i o bohatství té daleké země se nejspíš dělili s jejími ústavními činiteli. Kteří jejich praktiky neviděli, nechávali jim volný průběh a kdovíco ještě.

Výslednou tragédii všichni známe. Svatba, na které se mladá nevěsta v bílém rubáši loučí se svými rodiči, chystá se do rakve, ke svatební noci, která bude trvat navěky. Vyprovází ji celá vesnice, pan farář promlouvá o lásce, jež lidi spojuje, a někdy je i rozdělí. Je to on, kdo si všimne, jak nepatřičně se vyjímá odměna za dopadení zločinců. Stůl plný eur, dohromady milion. Peníze, které zlo přinesly, a nyní by je měly zlomit. Ale jak, koho nebo co napraví? Kupecké počty, podle kterých se dá koupit všechno, tady platit přestávají. Nevrátí život, nezaplatí za poctivost. Jestli jste si jimi, pane Fico, chtěl spravit svědomí, je to jen vaše věc. Asi můžete jen tak beze všeho hrábnout do rozpočtu země, kterou máte na starosti. Jen nepočítejte s tím, že o takovouto starost vám ta země bude stát. Tedy pokud ještě není plná ostrých hochů z Kalabrie a jejich princezen, co peníze nutně potřebují. Pak možná opravdu polovině těchto zločinců pomůžete, aby si (onou silikonovou silou bohatství) řádně vyztužili sebevědomí, které by se jinak schlíple a veskrze impotentně choulilo v koutcích jejich temných duší. Aby se tak méně báli oné druhé půle – těch, které pošlou do vězení. Nám ostatním bude stačit, když nám zůstanou naše děti, a to i s jejich naivními, idealistickými názory. Třeba by se mohlo ukázat, že i to je energie, na které by se dalo ledacos postavit.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama