Reklama
 
Blog | Jana Dlouhá

Řídit, ne koordinovat! aneb o čem sní manipulátoři

Potřebujeme-li se vyrovnat s jevy minulosti, zřídíme si pro to ústav. Tak například Ústav pro studium totalitních režimů nám pomáhá překonat někdejší křivdy. Zlo, které mělo být potrestáno, vědecky popíšeme, spis zařadíme do archivu, počkáme, kdy se nám historická zkušenost bude hodit. Třeba až budeme potřebovat na někoho „něco mít“, v dobrém či ve zlém. Pro studium přítomnosti něco takového výrazně chybí, i když nějaký Ústav pro studium režimů (rádoby) demokratických by se opravdu hodil. Ten ale nemáme a tak se musíme spolehnout na práci novinářů.

Média, která byla hlásnou troubou režimu, jsme naštěstí zrušili. Jak se ale o systému, který zrovna panuje, dozvědět něco opravdu podstatného? Historky například o tom, jak (jednoho dávného) premiéra ovládala jeho sekretářka, která měla pro výkon této řídicí funkce zcela specifické předpoklady, jsou opravdu hezkým lidovým folklorem. Posilují všelidový charakter debaty o naší budoucnosti, a leckdo si myslí, že lid je synonymem demokracie. Takže vlastně máme zřízení, které dovede oslovit prostého občana jazykem, který je mu srozumitelný, a tím ho také vtáhnout do současného dění. To, co se kolem něj (ve vládních kruzích) děje, je svět jeho každodennosti. Ústavní činitelé jsou lidi jako on, nějak se stalo, že o věcech rozhodují – jak je ale vidět, tohle bychom zvládli všichni. Takže proč toto právo řádně, otevřeně neprosadit?

Za zdmi našich úřadů se ale dějí věci, které se nás týkají o něco zásadněji. I když popsat je a porozumět jim je o něco složitější, než vyrobit bulvární příběh – spletité analýzy ale stejně nikdo nečte. Historie, kterou píšeme dnes, se tak bude muset jednou teprve objevit, a vůbec není jisté, že nebude postavena na (dez)informacích, které v našem veřejném informačním prostoru tak nějak samovolně šumí, s cílem podpořit prospěch veskrze osobní. V naší kolektivní paměti by se ale spíš měl uchovat příběh o tom, jak se mnozí z nás snaží o prosazení zájmu veřejného – práva, spravedlnosti, a dalších (ne)samozřejmých principů demokracie, na jejímž rozkvětu závisí i náš blahobyt. Abychom jej jednou dokázali napsat, k tomu by byly potřeba zdroje o něco více spolehlivé – jež by dokázaly zpřehlednit složité dění a vybrat z něj to podstatné. Jenomže na konstruktivní debatu, která dobré příklady vyžaduje, jsme dnes rezignovali. Svědectví o našich zápasech jsou tak postupně ztracena, protože když už si jich nikdo nevšimne ani teď, s odstupem se situace bude hodnotit ještě obtížněji. Na události je možné se dívat z různých pohledů, musí ale být zaznamenány. Silně však pochybuji, že se tak děje. Proč?

Čerstvá zkušenost s politickou manipulací (včetně ovlivňování informačních zdrojů) se týká poradních a pracovních orgánů vlády ČR – jejích Rad vlády. Smyslem existence těchto orgánů vlády je mj. mezirezortní propojování – tak, aby se při řešení strategických témat překonaly úzké rezortní cíle a (společná) rozhodnutí sledovala zájmy nás všech. Snahy nedbat o tento všeobecný prospěch, nebo jej dokonce „odklonit“ k užitku jedné strany, lze dokumentovat na historii jedné z nich. Rada vlády pro udržitelný rozvoj (RVUR) byla založena roku 2003, už následujících letech ovšem podléhá politickým zájmům. Mirek Topolánek (ODS) ji v roce 2006 chce zrušit úplně, díky jeho ministru životního prostředí Petru Kalašovi se ale na konci září 2006 Rada přesouvá na ministerstvo životního prostředí, aby zde v tichosti přežívala. V letech 2007-2009 vypracuje tzv. Strategický rámec udržitelného rozvoje ČR, do jehož přípravy jsou už zapojeni další společenští aktéři a veřejnost. Dokument je vládou schválen (usnesením vlády č. 37 z 11. ledna 2010), k jeho implementaci však nikdy nedojde. Od nástupu ministrů životního prostředí z řad ODS (Pavla Drobila v r. 2010, Tomáše Chalupy v r. 2011, ale i ministra za KDU-ČSL Tomáše Podivínského v r. 2013) se totiž situace opět mění. Prosadí se snaha zlikvidovat všechny jen trochu významné kompetence ministerstva životního prostředí, a jeho prostředky využít ke stranickým zájmům. Na ředitelské posty jsou dosazeny posily z řad Mladých konzervativců (organizace Občanské demokratické strany), kdežto zkušení úředníci jsou po desítkách propouštěni. Ti, kteří zbývají, musí zastat práci několika předchozích, s veškerou odpovědností. Což ale jejich vedení sotva může odborně posoudit – spočívá totiž v tak „expertní“ činnosti, jako je například vydávání písemného souhlasu s nepřítomností úředníka na pracovišti v době, kdy přednáší o své práci. V této době přestala RVUR de facto existovat a jen díky několika nadšencům bylo zabráněno její likvidaci de jure.

Což ovšem bylo štěstím v době pro ni příznivé, jež bezprostředně následovala – počínaje rokem 2014 byla činnost Rady vlády pro udržitelný rozvoj ihned obnovena. Z iniciativy Vladimíra Špidly, poradce nového premiéra Sobotky, vstala v červnu 2014 z mrtvých – byla rekonstruována a vrácena z ministerstva životního prostředí opět přímo pod Úřad vlády. Premiér se v roce 2015 stal jejím předsedou a za jeho vlády RVUR fungovala příkladně. Vzala si na starost dosud platný Strategický rámec ČR, na jehož základě vypracovala dokument „Česká republika 2030“, připravený opravdu participativně, v dialogu se širokým spektrem společenských aktérů. Navíc v těsné souvislosti s mezinárodní Agendou 2030, což znovu vrátilo Českou republiku na mapu světového dění v této oblasti.

Co se děje dnes? Vládní priority se opět (po kolikáté už?) mění, a tak je příslušný odbor Úřadu vlády vytěsněn zase pod ministerstvo životního prostředí – s argumentem, že ministr životního prostředí Richard Brabec se agendě věnuje dlouhodobě (což pravda není) a je zároveň 1. místopředsedou vlády. Anna Kárníková, vedoucí Odboru pro udržitelný rozvoj na Úřadu vlády České republiky a tajemnice Rady vlády pro udržitelný rozvoj, která na přípravě ČR 2030 odvedla velký kus skvělé práce, utekla před neutěšenou situací do zahraničí. I po dalších protagonistech se postupně slehla zem – o Vladimíru Špidlovi, který celý proces řídil, není slyšet; odejít musí i úředníci a experti zapojení do přípravy dokumentu ČR 2030 (pracovali v rámci projektu, který právě končí, a oni s ním). Někteří zůstávají, budou však podřízenými „ideově spřízněného“ ministerstva, ačkoli původně mohli jménem předsedy vlády jeho činnost ovlivňovat, a koordinovat s postupem ministerstev dalších. Současný „ideový obrat“ pravděpodobně navíc znamená, že ani samotné ministerstvo životního prostředí to teď nebude mít vůbec jednoduché. Takto se u nás hospodaří nejen se schopnými politickými osobnostmi, ale i s výsledky usilovné práce, která – kdyby se v ní pokračovalo – mohla přinést společenský rozkvět v mnoha oblastech.

Jistě, Sobotkova vláda měla své problémy. Ale to, že vedla aktivní dialog se všemi občany o budoucnosti naší země, dokázala jejich názory zkombinovat s vědeckými poznatky a mezinárodními dokumenty, a dohodnout se na společné průřezové zastřešující strategii, je její nesmazatelná zásluha. Dnes je mezirezortní agenda, lakmusový papírek všech snah o společnou dohodu v oblasti udržitelného rozvoje, a jeden z příznaků demokracie jako takové, opět na ústupu. Znovu to také vypadá, že všechny zásluhy o skutečně demokratický dialog vymaže nedostatečná kapacita naší historické paměti, nebo dokonce aktivní snaha o to, aby se důležité informace ztratily. Protože současná vláda už nechce „pouze“ koordinovat jednotlivé klíčové společenské aktéry, kteří do fungování státu mají co mluvit – místo toho bude stát řídit. V důsledku toho se premiér v demisi Andrej Babiš (ANO) k samotnému dokumentu ČR 2030 při poslaneckých interpelacích vyjádřil skepticky. „Víte, to je takový teoretický dokument, ale my se k tomu samozřejmě hlásíme. Ale zkuste si přečíst tu vizi, co jsem já napsal, do 2035, ta je trošku lepší“. Společně dohodnutou strategii, na které závisí naše budoucnost, tak nejspíš nahradí snění jednoho muže.

Dnes ovšem sklízíme, co jsme (v dobách budování státu) zaseli. Historie se pořád opakuje, jak o tom svědčí zkušenost z oněch dávných dob. Tehdy šlo o Federální výbor pro životní prostředí zřízený v roce 1990, ale už v r. 1992, v souvislosti se zánikem federace, násilně rozehnaný. Miroslav Macek, narychlo pověřený jeho řízením tehdejší vládou, dal v létě úředníkům přibližně týden na to, aby vyklidili své kanceláře. Kdo byl v té době na dovolené, měl smůlu; zrovna tak ti, které nenapadlo, kam by svou agendu okamžitě přemístili. Kontakty a dokumenty nepostradatelné pro plnění mezinárodních závazků, a především vše ostatní, co měl Výbor v kompetenci, smetla politická lavina – podobně, jako o tři roky později Josefa Vavrouška, prvního předsedu FVŽP = federálního ministra pro životní prostředí, lavina skutečná. Už tehdy bylo cílem politického establishmentu vymazat z naší společné paměti veškeré doklady o snažení, které mohlo Českou republiku vrátit do spolku zemí odpovědně uvažujících o budoucnosti – a to se spolehlivě podařilo. Protože – kdo o této historii dnes ví, koho vůbec zajímá, resp. z jakých dokumentů by ji bylo možné rekonstruovat? Jak vůbec může zmizet takříkajíc beze stopy v paměti orgán státní správy, jehož stopa v dějinách byla naopak docela významná?

Nedostatek paměti, a vůle uvést věci do pořádku, opakovaně rozvazuje ruce novým a z minulých zkušeností (pravděpodobně více) poučeným manipulátorům. V našem systému totiž není, kdo by se chopil role nezávislého historického svědka, uchoval významné dokumenty, popsal dění a vyvodil z něj závěry pro budoucnost. Naše média plní v současné době roli velmi významného „hlídacího psa“ demokracie – jsou to ona, která v mnohých případech brání zvůli, místo samotných občanů. Jsou za to ovšem drsně kritizovaná našimi politiky, a některé výhrůžky se dokonce naplňují. Média ale nedokážou být institucí, která soustavně mapuje soudobé dění do všech detailů – to evidentně přesahuje okruh jejich působnosti. A také kapacity, které těsně související se zájmem čtenářů. Skutečně objektivní zpravodajství by však mělo sledovat spíše náš zájem společný. Který rozhodně není součtem zájmů individuálních, a už vůbec ne těch, za které jsme ochotni (v informačně přesyceném prostoru) platit. Takže – hlásí se někdo k takové práci?

Zdroje informací:

Ekolist.cz – články o RVUR z let 2004–2018

Soukromý archiv Pavla Šremera, v letech 2006–2010 ředitele odboru MŽP, v letech 1990-1992 náměstka ministra, předsedy FVŽP.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama